Základy svařování MIG/MAG

Dle normy ISO 857-1 je pro Německo nadřazeným pojmem pro všechna svařování metodou elektrického oblouku, při kterých se drátová elektroda taví pod ochranným plynem, obloukové svařování kovů pod ochranným plynem (č. procesu 13). Dříve bylo v Německu nadřazeným pojmem svařování pod ochrannou atmosférou. Norma ISO vysvětluje tento postup přeložený z angličtiny takto: Svařování kovu elektrickým obloukem za použití drátové elektrody, přičemž elektrický oblouk a svařovací lázeň jsou před atmosférou chráněny plynovým obalem z externího zdroje. Dle druhu použitého ochranného plynu se tento postup dále rozděluje na svařování kovů v inertním plynu (MIG), č. procesu 131, pokud se používá inertní plyn a na svařování kovů v aktivním plynu (MAG), č. procesu 135, pokud se používá aktivní plyn.
Jako další varianty jsou v ISO 857-1 ještě uvedeny: Svařování plněným drátem v aktivním plynu (č. procesu 136), svařování plněným drátem v inertním plynu (č. procesu 137), plasmové MIG svařování (č. procesu 151) elektro-plynové svařování (č. procesu 73). Svařování MIG/MAG se vyznačuje tím, že drátová elektroda přiváděná přes cívku motorem posuvu je krátce před výstupem z hořáku zásobena proudem z proudové špičky, takže mezi drátovou elektrodou a obrobkem může hořet svařovací oblouk. Ochranný plyn protéká z trysky ochranného plynu, která drátovou elektrodu obklopuje.
Tak je svárový kov chráněn před vnikáním atmosferických plynů kyslíku, vodíku a dusíku. Ochranný plyn má kromě ochranné funkce ještě další funkce. Určuje tlak vzduchu svařovacího oblouku, a proto to má vliv na jeho elektrickou vodivost a tím i na svařovací vlastnosti. Dále ovlivňuje procesy připalování a vypalování chemické složení svárového kovu a má tedy i metalurgický účinek.

1. Obrobek
2. Svařovací oblouk
3. Drátová elektroda
4. Plynová hubice
5. Posuv drátu
6. Ochranný plyn
7. Tavná lázeň

Po aktivaci spínače hořáku se dá drátová elektroda s předem nastavenou rychlostí do pohybu.

Současně přes proudové relé může protékat proud a ochranný plyn začíná proudit. Při dotyku povrchu obrobku vznikne zkrat. Při vysoké hustotě proudu na špičce elektrody se na místě dotyku začne materiál odpařovat a svařovací oblouk se zapálí.

Při vysoké rychlosti posuvu drátu se může na začátku velice slabý svařovací oblouk materiálem obrobku zadusit a zapálení se podaří až na druhý či třetí pokus.

Má proto smysl, zapalovat na začátku nízkou přepravní rychlostí a až když je světelný oblouk stabilní, přepnout na vlastní rychlost drátu. Nejnovější přístroje MIG/MAG nabízejí možnost, nastavit tzv. "zaváděcí rychlost".

Zapalování se nesmí provádět nikdy mimo spoj a má být pouze na těch místech, která se poté rychle opět zataví. Pokud by nebyla tato místa opět převařena, může docházet z důvodu rychlé rychlosti ochlazování na těchto ohřátých místech k vytváření trhlin.

Hořák se ve směru svařování skloní asi o 10 ° až 20 ° a může se provádět svařování vpřed nebo vzad. Jeho vzdálenost od obrobku by měla být asi taková, aby jeho volný konec drátu, tzn. vzdálenost mezi spodní hranou proudové špičky a bodem nasazení svařovacího oblouku byla asi 10 - 12 x průměr drátu [mm]. V případě příliš silného naklonění hořáku existuje nebezpečí, že se do ochranného plynu nasaje vzduch.

Vedení hořáku vpřed je běžné při svařování s plnými dráty, vzad pak s plným dráty vodicími strusku. Lehce vzad se hořák vede také v poloze PG. Svařování shora dolů (pol. PG) se používá především u slabších plechů.

U silnějších plechů existuje nebezpečí, že postupujícím svárovým kovem vzniknou vady spoje. Vady spoje vytékajícím svárovám kovem mohou vznikat také v jiných polohách, pokud se svařuje nízkou svařovací rychlostí. Příliš široké kyvné pohyby, vycházíme-li z polohy PF, by proto neměly vznikat. Běžný tvar kyvných pohybů je otevřený trojúhelník.